Nesmrtelným dílem velikána Kaplického

středa 21. ledna 2009





Nesmrtelným dílem velikána Kaplického je zrcadlo nastavené českým trpaslíkům


Dělá se mi špatně od žaludku při pomyšlení, že Jan Kaplický nejdřív musel umřít, aby si čeští lidé uvědomili, jak moc se na něm provinili jimi instalovaní mocnáři.

Když 14. ledna večer v Praze nečekaně skonal světový architekt českého původu Jan Kaplický, byl to šok. Byla to tragédie ještě umocněná skutečností, že toho vitálního muže zradilo srdce na vrcholu tvůrčích sil, navíc pouhých sedm hodin po narození toužebně očekávaného dítěte. Všechny tyto okolnosti nejspíš přispěly k tomu, že se v Čechách vzápětí rozhořel spor o to, kde hledat viníka Kaplického úmrtí. Není to nic neobvyklého a mnozí z vás to možná znají z vlastní zkušenosti: když je ztráta blízké osoby k neunesení, přichází někdy na řadu obviňování kdekoho, kdo nebožtíkovi za jeho života působil jen samou svízel a potíž. Nejsou-li po ruce mizerní doktoři, je normální poptávka po komkoli, kdo nešťastníkovi »pomohl do hrobu« jinak než zanedbáním lékařské péče.

Uštvali ho! - zahřměli někteří zastánci odvážného projektu Národní knihovny v čele s odvolaným ředitelem této vzdělávací instituce Vlastimilem Ježkem, ukazujíce prstem na pány Klause, Béma, Jehličku, Knížáka a další nuly, které vyvinuly mimořádné úsilí, aby takřečený blob zůstal pouze na papíře.

Nesmysl! - oponovali jim překvapivě jednotní novináři, kteří ponejvíc argumentovali architektovou odolností vůči nesnázím, s nimiž byl zvyklý se potýkat po většinu svého plodného života. Podle nich měl Kaplický prostě smůlu, jaká může potkat kohokoli z nás - vždyť kdo z běžných smrtelníků si může být stoprocentně jist, že se dožije zítřejšího rána?
Protože patřím spíš k lidem, kteří víc než na osud věří na schopnost trpasličí zapšklosti zkrátit život nepatřičně vyčnívajících velikánů, hledal jsem objektivní názor u dvou Kaplického celoživotních přátel, populární architektky Evy Jiřičné a neméně slavného architekta a zpěváka Pavla Bobka. A ejhle. To, co jsem nakonec našel, je svědectví, že Jan Kaplický byl mimořádně citlivý člověk, byť svoji citlivost často skrýval za slupkou otrlého bojovníka. Paní Jiřičná mi to tajemství paradoxně prozradila výrokem, že Kaplického spíš než trauma z prohrané bitvy o Národní knihovnu zabil nával štěstí z narození malé Johanky, tedy emoce, jíž je schopen jen velký umělec. Pan Bobek zase novinářům řekl: »To, co se dělo s jeho návrhem pro Národní knihovnu, mu ubralo na životě. Hanba těm, kteří na něj kydali hnůj! Nebojím se říct, že to byl i pan prezident.« Jakkoliv jsou oba pohledy zdánlivě protichůdné, mají společného jmenovatele v citlivé duši člověka, který velmi intenzivně prožíval jak chvíle štěstí, tak okamžiky trpkého zklamání a pocity křivdy.

Zatímco štěstí bývalo ke geniálnímu tvůrci víc než skoupé, nevděk byl jeho celoživotním průvodcem. V cizině, kam před ním utekl s pár drobnými v kapse, se prosadil jenom díky své paličatosti a víře v konečné vítěžství vůle a pracovitosti nad nepřejícností nepatrných. Zanechal po sobě nesmazatelné stopy v mnoha světových metropolích a už jako právem respektovaná autorita v oboru se vydal dobýt Prahu, o níž se bláhově domníval, že jí něco dluží. Dokáže si některý z českých trpaslíků, kteří mu pohotově naházeli celé otepi byrokratických klacků pod nohy, představit, co asi prožíval, když zjistil, že je v rodné zemi nežádoucí host? Že jeho výjimečnosti, jeho umění, které je předmětem obdivu celého civilizovaného světa, protože nejméně o jednu generaci předběhlo dobu, je v Česku souzeno sklonit se před bázní nýmandů, aby nevybledli v jeho stínu? Umí se někdo vcítit do zklamání člověka, jemuž s nenávistí hraničící zášť dává najevo netoliko přemnožená úřednická verbež, ale dokonce i hlava státu? Je možná příliš odvážné tvrdit, že za Kaplického smrt může Klaus a jeho nohsledi, ale na čisté svědomí těchto posttotalitních ubožáků bych nevsadil ani těch sto dolarů, s nimž se Jan Kaplický po srpnu 1968 vydal do světa.

Oč méně se lze spoléhat na svědomí mocí obdařených závistivců, o to víc zdá se probouzet svědomí té části české veřejnosti, která si dodatečně uvědomuje, jak hanebně se vrchnost zachovala vůči slavnému krajanovi. Krom toho, že už je skoro jisté, že v Českých Budějovicích vyroste velkoryse pojaté hudební centrum zvané »rejnok« jako posmrtný hold muži, jehož uměním pohrdla bůhví na co pyšná Praha, organizují se akce na dodatečnou podporu výstavby tzv. chobotnice na Letenské pláni. Plánuje se mohutná manifestace, jejíž organizátoři se netají záměrem uspořádat třeba i veřejnou sbírku typu Národ sobě, jenom aby bylo nejdiskutovanější Kaplického dílo zachráněno pro českou metropoli. Dělá se mi z toho špatně. Ne proto, že by mi bylo z principu proti mysli se takové sbírky zúčastnit, právě naopak. Ale je mi zle při pomyšlení, že Jan Kaplický nejdřív musel umřít, aby si lidé uvědomili, jak moc se na něm provinili jimi instalovaní mocnáři.
Na lítost už je pozdě, milí čecháčkové s nahlodaným svědomím. Čas bohulibých občanských aktivit na podporu vynikajícího českého architekta v jeho marném boji s pýchou a malostí vypršel okamžikem jeho smrti. Kdybych měl dnes co mluvit do věcí správců mistrovy pozůstalosti, udělal bych vše pro to, aby bylo umožněno postavit geniální »chrchel« kdekoliv v zahraničí, kde o něj bude zájem a kde kulturní lidé dovedou ocenit výjimečný umělecký počin. Velmi bych si přál, aby ta úžasná stavba poutala pozornost turistů zeširoka zdaleka, kteří by se k ní sjížděli obloukem se vyhýbajíce české kotlině, nezajímavé postkomunistické vesnici, která může návštěvníkům nabídnout kromě okoukaných památek leda hranaté paneláky a samolibého »estéta« Klause.

To není touha po pomstě, vnímáte-li tak toto moje přání. Byla by to navýsost spravedlivá odměna jak mocným naší zaostalé domoviny, tak i všem ostatním jejím obyvatelům, kteří nejsou schopni rozpoznat, kdy jim čest velí, aby se vymanili ze sevření poddanské malosti. Bylo by to důstojné uctění památky Jana Kaplického, zvlášť kdyby na jeho »chobotnici« někde hodně daleko za Šumavou byla umístěna pamětní deska s vysvětlením, proč toto velkolepé dílo nemůže být ozdobou rodné země jeho tvůrce. Takový památník si pan Kaplický zaslouží tisíckrát víc než sbírky, na něž se sobě skládá národ pokrytců a nevděčníků. Národ, jemuž zneuznaný umělec prokázal největší službu tím, že mu nastavil zrcadlo jeho ubohosti a kulturní i politické zaostalosti.
Petr Zavoral

Hlavni stranka